Příprava studia pro televizní a video rozhovor

Základní pravidlo rozhovoru je jednoduché: osa objektivu leží zhruba ve výšce očí hosta. Kamera umístěná níž nasazuje divákovi pohled zdola a působí monumentálně; kamera nad úrovní očí naopak hosta opticky zmenšuje. Ani jedno není samo o sobě chyba, ale u rozhovoru, kde jde o rovnocenný rozhovor a soustředěné poslouchání, je neutrální výška obvykle nejlepší volbou.

Výšku je proto potřeba nastavovat až v okamžiku, kdy host sedí na svém místě — ne podle výšky člověka, který studio staví. Rozdíl mezi sedícím a stojícím člověkem je 30 až 50 centimetrů a projeví se na celém záběru.

Úhel se odvíjí od směru pohledu. Pokud host mluví k moderátorovi, kamera stojí mírně vedle jeho osy pohledu, obvykle v rozmezí zhruba deseti až třiceti stupňů; divák pak vidí tvář ze tříčtvrtečního pohledu, který působí přirozeněji než přesný profil. Pokud host mluví přímo k divákovi, kamera stojí v ose a moderátor si sedá těsně vedle objektivu, aby se pohled nerozbíhal.

Vzdálenost kamery a ohnisko se volí společně. Delší ohnisko z větší vzdálenosti zjemňuje perspektivu obličeje a příjemně rozostřuje pozadí; širokoúhlý objektiv zblízka naopak zvýrazňuje nos a čelo a přitáhne do rámu celý nepořádek za hostem. V malých místnostech je proto lepší ustoupit až ke stěně, než sáhnout po nejširším ohnisku.

Pořadí nastavení

1. Host si sedne na místo, kde bude skutečně sedět.
2. Stativ se postaví do zvolené vzdálenosti a srovná se vodováha.
3. Výška se doladí podle očí sedícího hosta.
4. Zvolí se ohnisko a teprve potom se doladí rám.
5. Zkontroluje se, že hlava neprochází svislicí za hostem.

Klasické uspořádání pro rozhovor vychází ze tří rolí. Hlavní světlo určuje tvar tváře a směr stínů. Doplňkové světlo z opačné strany zesvětluje stínovou polovinu tak, aby v ní zůstala kresba. Protisvětlo dopadá zezadu na ramena a vlasy a odděluje hosta od pozadí. Nejde o povinnou sestavu tří přístrojů — stejného výsledku lze dosáhnout jedním zdrojem, odrazovou deskou a existujícím světlem místnosti.

Hlavní světlo obvykle stojí stranou od osy kamery, přibližně ve čtyřiceti stupních, a mírně nad úrovní očí. Čím větší je svítící plocha vzhledem k hostovi, tím měkčí je přechod mezi světlem a stínem; malý přímý zdroj z dálky vytvoří ostrý stín s tvrdou hranou. Difuzní plocha, odraz od bílé stěny nebo látka před světlem jsou nejjednodušší způsoby, jak přechod zjemnit.

Poměr mezi hlavním a doplňkovým světlem rozhoduje o celkovém dojmu. Vyrovnaný poměr působí věcně a informativně a hodí se pro rozhovory, kde má být tvář dobře čitelná. Výraznější rozdíl mezi světlem a stínem vytváří dramatičtější obraz, ale zvyšuje nároky na to, aby host během rozhovoru neuhýbal hlavou mimo osvětlenou zónu.

Samostatnou otázkou je teplota chromatičnosti. Míchá-li se denní světlo z okna s teplejšími svítidly, tvář může být z jedné strany namodralá a z druhé oranžová. Buď se okno zakryje a pracuje se jen s vlastními zdroji, nebo se všechna svítidla nastaví blízko teplotě denního světla a okno se využije jako plnohodnotná součást sestavy.

Kontrola světla před zkušebním záznamem

• Má stínová strana tváře stále kresbu, nebo je černá?
• Nejsou v obraze přepálené plochy — čelo, bílá košile, holá hlava?
• Odděluje se host od pozadí, nebo s ním splývá?
• Mají všechna svítidla podobnou teplotu chromatičnosti?
• Nemíhá se světlo při vyšších snímkových frekvencích?
• Nesvítí žádný zdroj přímo do objektivu?

Pozadí není výplň, ale druhá polovina záběru. Říká, kde rozhovor probíhá, a nese část tónu celého materiálu. Nejčastější chybou je posadit hosta těsně ke stěně: vzniká plochý obraz, stín z hlavního světla dopadá přímo za hlavu a mizí prostorová hloubka.

Vzdálenost jeden a půl až dva a půl metru od pozadí obvykle stačí. Stín se rozptýlí mimo záběr, pozadí lze samostatně nasvítit a při delším ohnisku se přirozeně rozostří natolik, aby nepřebíralo pozornost.

Obsah pozadí by měl být čitelný na první pohled a nesmí soupeřit s tváří. Několik knih, jednoduchý panel, rovná plocha s náznakem struktury nebo kus interiéru s vlastní logikou fungují lépe než pečlivě naaranžovaná zeď plná drobností. Platí jednoduchá zkouška: pokud si divák po deseti sekundách prohlíží pozadí místo hosta, je pozadí příliš hlasité.

Pozor také na to, co v pozadí nechtěně vzniká — svislé hrany za hlavou, nápisy rozseknuté rámem, otevřené dveře do chodby, kudy někdo projde. Malý posun kamery o půl metru stranou většinu z toho vyřeší.

Stíny se v rozhovoru posuzují ve dvou rovinách: stín ve tváři a stín v prostoru. Ve tváři sledujeme hlavně stín nosu a očních důlků. Když stín nosu sahá až ke rtu nebo když oči zapadnou do tmy, bývá hlavní světlo příliš vysoko nebo příliš stranou; drobná korekce výšky obvykle stačí.

V prostoru jde především o to, aby stín hosta nedopadal na pozadí a aby stíny stativů, kabelů nebo lidí mimo záběr nezasahovaly do rámu. Kontrolovat je nutné i to, jestli se stín během natáčení nezmění — zapadající slunce v okně dokáže přesvětlit obraz během půl hodiny.

Odlesky mají tři obvyklé zdroje: brýle, čelo a lesklé předměty v pozadí. U brýlí pomáhá mírné sklopení obrouček nebo posun světla výš a víc stranou, aby se odraz přesunul mimo skla. Lesklé plochy — obrazovky, prosklené rámy, lakované dveře — se řeší otočením předmětu, změnou úhlu kamery nebo jednoduchým odstraněním z pozadí.

Poslední kontrola je krátká, ale pevně daná posloupnost. Jejím smyslem není znovu procházet celou stavbu, ale ověřit několik věcí, jejichž selhání by znamenalo ztrátu celého záznamu. Nejlépe funguje, když se provádí vždy ve stejném pořadí a nahlas.

1. Je v kameře karta s dostatkem volného místa a je baterie plná?
2. Souhlasí rozlišení, snímková frekvence a expozice s tím, co bylo domluveno?
3. Je ostření nastavené na oči hosta a je ověřené, že se během řeči neztrácí?
4. Slyším ve sluchátkách oba mikrofony a jsou úrovně s rezervou?
5. Neběží v pozadí klimatizace, ventilátor nebo jiný zdroj hluku?
6. Sedí rám i po tom, co se host pohodlně usadil?
7. Běží záznam na obou zařízeních, pokud se natáčí se zálohou?

Po spuštění záznamu se vyplatí natočit deset až patnáct sekund ticha a krátkou zkušební repliku. Ticho poslouží při pozdějším čištění zvuku, zkušební replika potvrdí, že se skutečně nahrává obraz i zvuk. Teprve pak má smysl položit první otázku.